Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Večer 21. 6. 09

Můj milý deníčku

Nevíš, proč dnes nemohu usnout? Proč se mi v hlavně honí divné myšlenky a já neumím najít jejich začátek ani konec? Třeba je to tím tatínkem, který si se mnou dnes mile a uvolněně povídal o své dceři a o tom, že nebude mít na vysvedčení vyznamenání, protože bude mít čtyři dvojky. Mrzelo ho, že jedna z nich je z vlastivědy, na kterou se Anička vždy skvěle naučí a připraví. Jeji práce v hodinách však na jedničku není. Dokáže se pamětně naučit, ale za týden už si skoro nic nepamatuje. S logikou je to horší. Tatínek akceptoval mé argumenty. Byl na mé straně, ale přece. Vím, že jsem udělala dobře. Vím, že jsem zvolila „spravedlivou“ známku. Tak proč na to musím stále myslet? Proč to nejde změnit? Chtěla bych jí dát ještě šanci, ale to prostě nemá cenu a není to řešení. Jako už mnohokrát, tak i dnes jsem naštvaná, že musím známkovat. Je spravedlivé strkat někoho do škatulky k ostatním, kteří jsou úplně, ale úplně jiní? Dnes bych si přála, aby známky neexistovali a já bych mohla napsat krásný dopis (slovní hodnocení) Aničce a jejím rodičům. Napsat, jak moc je šikovná a snaživá, napsat, co je nutné ještě zlepšit atd. atd. Stejně to udělám. Ale ta hloupá známka – to obyčejné číslo zůstane. Rodiče a možná i Anička ocení mé snažení s napsáním dopisu, ale pro ně bude stále podstatná ta dvojka. Stejně tak pro další paní učitelky v dalších ročnících a na dalších školách. Je tak těžké známkovat. Možná by se mělo známkovat i v zaměstnání. Pak by si snad dospělí uvědomili, jak je to nespravedlivé. Dobrou noc, můj kouzelný deníčku

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar


    Já myslím, Petro, že rozumné rodiče ta známka trápit nebude.
    Obzvlášť spolu s Vaším milým diplomem nebo dopisem. :-) Bohužel, i mě
    trápí, že dvojka u jednoho znamená, že mu tak tak utekla jednička a
    u jiného že utekl trojce. Prostě není dvojka jako dvojka. Dokud ale budou
    na středních školách přijímat podle průměru, pravděpodobně se ohledně
    známkování nic moc nezmění.


  2. avatar


    Musím za váš upřímný příspěvek vypsat radost z toho, že nás tu po
    roce existence tohoto blogu se tu konečně „bloguje“. Celý rok jsem se tu
    cítil tak trochu jako poustevník. Jsem šťastný, že se ten náš malý
    ostrůvek začíná zalidňovat.

    A takovými upřímnými vyznáními, jako je to vaše.



    Kvůli známkám jsem se kdysi také hodně natrápil. Ale věřte, že pro
    život nejsou známky tak moc důležité. Podstatné je, co jste svým žákům
    dala , co jste je naučila. Z vlastní zkušenosti vím, že právě ti žáci,
    kterým jsem nepovoolil a ohodnotil je „spravedlivě“ (musím to dát do
    úvozovek, protože žádné spravedlivé hodnocení nikde neexistuje), mi při
    setkáních po létech nejvíce děkovali. Výše postavená laťka motivuje a
    nutí dokázat, že jsem lepší, než jak mne okolí hodnotí. Pokud laťku ale
    lacině snižujeme, zároveň tím stahujeme dolů ambice a snahu svěřeného
    žáka.

    Rozhodla jste se správně a ničeho nelitujte. Život není jenom
    o známkách. Také bych je zrušil a moc rád! Ale se slovním hodnocením
    mám také určité problémy. Hledání vhodných slov a utápění se ve
    slovesných cvičeních je podle mne stejnou slepou uličkou, jako ty
    nešťastné známky. To hlavní jsem chtěl napsat hned na začátku: Není
    důležité jakým způsobem honotíte, ale čím jste se na svém svěřeném
    žákovi trvale zapsala do jeho vývoje. To je to podstatné. Většinou to ale
    vaši žáci poznají a ocení až později, v životě. A jestli to bylo na
    jedničku, nebo na dvojku, nebo jestli jste mu to vyjádřila pěknými slovy,
    to už ho dávno nezajímá.


  3. avatar


    Já myslím, že cílem by mělo být „soudné“ sebehodnocení dítěte.
    Pokud dítě dokáže samo pojmenovat, co umí a co ne, v čem je dobré a co
    mu nejde, a bude hledat cestu ke zlepšení a dalšímu vývoji, pak si myslím
    nebude přechod na známky tak podstatný. Samozřejmě, že dovednost
    spravedlivě se ohodnotit, je třeba budovat a rozvíjet. Ze své praxe vím,
    že většina dětí se přeceňuje, hodně se jich podceňuje a velmi málo se
    vidí střízlivýma spravedlivýma o­čima.


Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.